Homilie olomouckého arcibiskupa Jana Graubnera k 200. výročí zvolení Rudolfa Jana

« zpět na seznam novinek

25. 3. 2019

Homilie olomouckého arcibiskupa Jana Graubnera k 200. výročí zvolení Rudolfa Jana

Olomouc – katedrála, 24. března 2019, 3. neděle postní (C)

Drazí přátelé, vzácní hosté,

biblická čtení dnešní neděle nám předkládají několik různých událostí a zdá se mi, že jejich společnou myšlenku vyjádřil svatý Pavel, když řekl, že to všechno bylo napsáno pro naše poučení.

V prvním čtení vidíme Mojžíše, který se setká s Bohem. Zakouší, že Bůh není vzdálený a bez zájmu, ale je s ním, zná jeho problémy a vidí trápení jeho národa. Ten mu není lhostejný, pomůže mu, ale chce Mojžíšovu spolupráci. My víme, že to měl Mojžíš v životě moc těžké, ale právě jeho životní zkušenost s Bohem měla světový význam a stala se základem všech náboženství postavených na Bibli: židů, křesťanů i muslimů. Pro nás z toho plyne první poučení, že náboženství není žádná ideologie, ale život s Bohem, který není neosobní či jen mocný vládce, ale dobrý přítel a milující otec, že je spravedlivý, ale zároveň milosrdný, že je pevným bodem, který nabízí jistotu za předpokladu přijetí daných pravidel hry.

Lidé si někdy dělají zjednodušené a zkreslené představy, že všechna neštěstí jsou důsledkem hříchu. S takovým názorem přijdou někteří za Ježíšem, když mu předkládají Pilátův krvavý zásah, nebo zhroucení věže, která zabila řadu lidí. Ježíš ukazuje, že je třeba se ptát jinak. Nezlehčuje, nevede k lhostejnosti, ale učí číst znamení. V podobenství o fíkovníku ukazuje, že dobrý Bůh dává další šanci i neúspěšným, ale tu šanci je třeba využít.

My si dnes připomínáme zvolení arcivévody Rudolfa Jana arcibiskupem olomouckým. Nevracíme se do dějin a nechceme se hrát na chytré soudce, ani laciné pochlebovače, ale v duchu dnešních čtení se ptáme, jaké poučení nebo povzbuzení nám toto výročí nabízí. Především vidím příležitost k opravě představ o dějinách, které někdy nespravedlivě zkreslují.

Kardinál Rudolf byl dítětem své doby a jeho kariéra vycházela ze společenského postavení rodiny. Jako synovec císaře Josefa II. byl pochopitelně zastáncem osvícenství, ale současně se postavil do čela polemiky proti povrchnímu pojetí náboženství jako pramenu pouhé vnější mravnosti a lidského štěstí. Osobně byl upřímný a zbožný, poctivě dodržoval státní zákony, ale dovedl se postavit proti svému bratru císaři Františkovi, když zasahoval do života církve, v teologickém sporu.

Z dnešního pohledu bychom mohli říct, že arcibiskup Rudolf byl společensky otevřený, jako hudebník pořádal v paláci každý týden veřejné koncerty, jako vyučený zahradník založil olomoucké parky, výrazně podpořil stavbu divadla, přestavbu semináře, zařídil obnovu univerzity, na níž prosadil češtinu jako vyučující jazyk, podporoval českou literaturu, německým seminaristům dal dobrou znalost češtiny jako podmínku působení v dvojjazyčné diecézi. Dbal na řádnou katechezi ve školách a na křesťanská cvičení v neděli odpoledne v kostelích. Přes výrazné zdravotní potíže udělil přes 60 tisíc biřmování. Řešil úbytek kněžstva a jeho nedostatečné finanční zajištění. Založil vítkovické železárny. Bylo vidět, že si své působiště zamiloval a dal mu své srdce i poslední síly. Každá doba žádá od biskupů sice něco jiného, ale vždycky je důležité plně se nasadit pro Boží království. A tak je našim úkolem nejen důstojně připomenout významnou osobnost Olomouce. Je třeba dobře číst znamení doby a ptát se, co se očekává od nás dnes v naší situaci.

V minulém týdnu jsem navštívil Svatou zemi. Jeden ze silných okamžiků jsem zažil při meditaci v poušti. Vybavila se mi podzimní návštěva Iráku a pohled na naše holé kopce po vykácení lesů. Uvědomil jsem si, jak málo stačí k tomu, aby se i z našich krásných polí a lesů stala mrtvá pouštní krajina. Co dokážeme udělat proti nedostatku deště a kůrovci? Zatím patří naše země k nejkrásnějším a máme jednu z nejvyšších životních úrovní. Rozhodně však nepatříme k zemím, kde jsou lidé nejšťastnější a nejspokojenější, jak ukazují průzkumy. K našemu životnímu stylu bohužel patří stálá kritika a nespokojenost. Svatý Pavel nás dnes vyzývá: nereptejte. Vnitřní nespokojenost a vnější reptání se ukázaly jako kořeny veškerého hříchu a neštěstí už u Izraelitů na poušti. Co na tom bylo tak zlé? Neuměli si vážit toho, co měli, nedovedli být vděční a soustředili se více na sebe než na Boha. Sebe dali na první místo. Dalo by se říct, že si ze sebe udělali modlu. Proto ztratili orientaci a bloudili. Neměli pevný bod a trpěli opuštěností. Dějiny spásy ukazují, že šlo o krizi, která byla nakonec překonána.

U nás se často mluví o ateismu, ale ve skutečnosti jde o nové náboženství, jehož bůh se jmenuje JÁ. Pokud každý z nás považuje sebe za boha, který má všechna božská práva, i když se jim může říkat lidská, je jasné, že musíme být zklamáni a mít důvod k reptání, protože naše očekávání jsou nereálná. Pokud jsme každý bohem, ostatní lidé se pro nás stávají jen konkurenty či dokonce nepřáteli, kteří ohrožují naši svrchovanost. Pak máme problémy se vztahy v mezinárodním společenství, rozpadají se základní jednotky společnosti, či dokonce už ani nevíme, co je rodina a máme problém s vlastní identitou. Tvor bez vztahu ke Stvořiteli a jedinec bez příslušnosti k lidu nemá úplnou identitu, jak říká papež František. Chceme dokonalou společnost a mylně se domníváme, že k tomu budou stačit tisíce zákonů a větší výkony soudů.

Postní doba zve k obrácení. Snad bychom mohli každý sám nově přiznat a vyznat, že nejsme bohy, a nově se rozhodnout hledat skutečného Boha jako pevný bod, upřímně se radovat z bohatství Božích darů a otevřít se Boží lásce. Nechat Boha dělat dobro pro druhé skrze nás, dát se mu k dispozici jako Mojžíš. Pak přispějeme k překonání krize a následující generace budou moci na nás vzpomínat s vděčností, jak my dnes vzpomínáme na kardinála Rudolfa.